Musím se překonat a začít srát na minulost aneb tento rok stál za nic

16. prosince 2016 v 20:19 | Anita |  Z mého života...
6:05 - čas, kterým začínám nový den, pouštíc se do běžných ranních rituálů a ke prosté modlitbě, ukončené prosbou o větší sebekontrolu. Den co den muset maskovat svůj žal za tím, co by se dalo docela snadno prokouknout, jen kdyby se někdo snažil pochopit mě jako osobu a ne jako něco, co se chcete za každou cenu bezmyšlenkově odsoudit. Pronásledována neutichající minulostí, která je všude tam, kde jsem já.

"Proč jsi pořád tak lehkomyslná?"
- to proto, že nechci, aby ostatní viděli, jak doopravdy všechno prožívám.

"Proč se za každou cenu snažíš být středem pozornosti?"
- to proto, aby mě nikdo neviděl skutečně takovou, jakou jsem, když jsem v klidu.

"Proč od sebe stále jen každého odháníš?"
- to proto, že beztak tu nikdo pro mě nebude nastálo.

2016 - rok, který mi víc než dal, spíše vzal a když už mě vstřícně obdaroval, zpětnou vazbou mi onen dárek změnil na pořádnou životní lekci. Období, v jehož první polovině jsem cítila naprosté štěstí se mi záhy změnilo na období naprosté katastrofy. Jeden problém za problémem, nespočet hodin prožitých ve stresech, depresích a neustálých úzkostech, ztracené dny, strávené ve strachu a neschopnosti se posunout vpřed. Závist, nenávist, nedůvěra, zlomenost. Utápení žalu pitím, povyšování se nad ostatními, záměrně vyvolávané konflikty, bolest. Klesání pod úroveň, změna osobnosti, zoufalost.


Nejsem další chudinka, která se utápí v sebelítosti - i když každý ví, jak je obtížné se tomu občas vyhnout. Kráčet se vzpřímenou hlavou, nekouknout dolů a za žádnou cenu se nesmět otočit - to je jistá definice zničeného člověka, který se snaží vyhrabat se ze dna. Je celkem passé říkat, že všechno zlé je nám i k něčemu dobré, a že naše rozhodnutí zvolené na základě chybných kroků, jsou cestou k našemu opravdovému štěstí, avšak taková je pravda. A nebo pouze doufáme v to, aby to tak bylo.

Každý z nás má nějakou minulost, nějaký příběh, jež je vzpjat s námi jako s člověkem. Jak se říká - nic není bez přičinění a moje chování je často způsobeno tím, co se mi stalo z minulosti. Spousta lidí si nad tím mávne rukou, už jenom proto, že nejsem stará, zašlá a nežiju třetí století. Omyl, v dnešní době se můžete setkat s bolestí a utrpením, přesně tak, jako v dávné minulosti, bez ohledu na věk. Zkušenosti jsou to, co nám stanovuje životní zkoušky - které si buď podáme, nebo si ony podají nás. A přesto všechno postrádám pokoru, protože ego je to, co mě ještě stále drží nad vodou.

Přesvědčila jsem se o hodně věcech. Třeba teď už vím, že nemůže hodnotit ničí situaci, pokud v ní sami nejsme. Neexistuje menší či větší bolest, je pouze jedna bolest a je přesně taková, jakou ji necháme aby byla. Lidé jsou různí - každý cítí jinak.

Že prý žádná píseň není tak dlouhá, aby ji nebylo konce. Jak lze vlastně definovat konec? Je to skutečný konec nebo jen ukončená jedna etapa z mnoha? Život je fascinující, to však nemění nic na tom, že umět chodit v něm se naučíme opravdu stěží.

Můj boj ještě zdaleka nemá konce. Až najdu tu vyrovnanost a budu schopna dát minulost stranou, teprve potom se budu zase cítit spokojenost. Je to ale u takového mrzouta jako jsem já vůbec možné?

 

Kniha, která vás uhodí fackou pokory

28. října 2016 v 18:29 | Anita |  Knihy a zase knihy
Jedna z nejznámnějších knih na světě a zároveň jednou z nejúspěšnějších z historického období na ošemetné téma 2. světové války. Kniha, kterou většina mých vrstevníků je povinována číst ke složení maturitní zkoušky a lhala bych, kdybych řekla, že jsem se do čtení pustila s jiným záměrem. Avšak! 2. světová válka je kapitola, o kterou se čistě nostalgicky zajímám...

Ve zkratce: O co jde?
Třináctiletá nizozemská dívka, původem židovské národnosti, je politickou situací nucena s rodinou se ukrývat před osudem, který byl předem určen lidem, jako byli oni. V úkrytu zvaném Zadní dům se skrývali společně s rodinou van Daanových a protivných zubním lékařem panem Dusselem po dobu dvou let, kde vedli život ve velmi nepříznivých podmínkách. Ovšem - raději tohle než pobyt v továrně smrti. Anna ve svém deníku popisuje nejen téměr každodenní situaci v úkrytu, ale především také své pocity a myšlenky, které jsou vzhledem k jejímu chování rozdílné. Navenek se snaží zůstat veselou dívkou, avšak drzou a prostořekou, která ve svém nitru skrývá hluboké smýšlení o osamění, zoufalosti a beznaději...

Moje dojmy:
Jak jsem se již zmínila v názvu - tato kniha mě vždycky běhěm čtení dokázala svým způsobem uklidnit. Číst všechny ty složitosti ukrývaní, cítit společně s těmi lidmi tu bezmoc a obavy z války, chtít opět vidět jenom pouhou oblohu nad hlavou, ale toužit po dalších, zcela (ne)obyčejných a nepatrných věcech, které se nám naskytují vždy, že si ani neuvědomujeme jejich hodnotu.

"Dokud existuje vnitřní štěstí - štěstí z přírody, ze zdraví a ještě z mnoha věcí, bude ten, kdo je nosí v sobě, vždycky zase šťastnen."

Občas mě opravdu děsilo, když jsem se Annou mohla sžít i po povahové stránce. V Deníku je krásně popsaná charakterová stránka autorky, která tam zkrátka píše všechny svoje myšlenky ze splínu a svého trápení, že si prostě každý dokáže udělat jasný obrázek o tom, jakým složitým a nepochopeným člověkem Anna byla. Ale také velmi moudrou dívkou, která snila o tom, že se jednou stane spisovatelkou, která toužila po uznání a která chtěla od života mnohem víc, než její matka či sestra. A přece jenom se jí to svým způsobem splnilo.
Kniha mě donutila se pokaždé nad svým životem zamyslet. Uvědomila jsem si zásadní věc - že pokud se kvůli něčemu trápím, není to až tak důležité, pokud jsou tu ještě věci, které mi stále působí radost. A hlavně - že každý má tak velké problémy, jak si je sám udělá, protože takovou váhu, jakou jím přikládáme, tak je také máme. Většina našich problémů, jsou stejně jenom malichernosti, jejichž řešení by se vždy našlo, stačilo by jenom chtít.

Zhodnocení knihy:
Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem knihu dočetla, vzhledem k tomu, že kniha měla pouhých 230 stránek. Bylo to složité čtení, ač by se to dalo méně předpokládat, když byla tzv. napsána náctiletou dívkou. O to víc je nutno podotknout, že se jednalo o vskutku velmi inteligentní děvče. Náročné čtení i z hlediska psychiky, pokud se někdo dokáže empaticky vžít do situace autorky deníku. Vlastně ani nevím jak přesně knihu hodnotit - jedná se zkrátka o takovou, která vám skutečně něco .

Kam dál

Reklama